Všichni jsou už v Německu, já tam teda nejdu

Tento článek skutečně není věnovaný nadšencům a milovníkům německé historie či kultury. Ne, že bych byla nějaký xenofob, ba naopak, ale některé předsudky jsou zkrátka založené na pravdě. Víte, co se říká o Němcích. Nacionalisté, chladní lidé, většinou bez smyslu pro humor, přesvědčení o své nadřazenosti. A bohužel je to tak.

Nemusí se to týkat celého Německa. Ba naopak, já vždycky zbožňovala německou avantgardní kinematografii z 20. a 30. let, německou filozofii (taky jsem si musela lajznout Adorn a Horkheimera v originále kvůli mé bakalářce – a co teprv Marx a jiný filosofický esa!), Berlín a německou klasickou hudbu. Vlastně i ten jazyk jsem měla docela ráda, když jsem ještě pracovala v klášteře v Ostrově jako průvodkyně a jezdili mi tam na prohlídky staří Němci, jejichž rodiče byli odsunuti ze Sudet a povídali jsme si tam o historii a padlo tam spoustu zajímavých debat. Jenže pak jsem se přestěhovala do Saska.

A tady, jak už čtenář může tušit, skončila moje snaha infiltrovat se mezi Němce, či lépe řečeno Sasy, která byla od začátku překvapována jistou nostalgií místních po starých dobrých třicátých letech, kdy se tu hajlovalo o stošest. Začíná to několika výlety do Annabergu, místního okresního města, kam musíte jezdit na téměř všechny úřady, pokud si chcete přihlásit bydliště, elektřinu, zařídit internet, přihlásit se na finančák. Byla jsem velmi překvapena, když jsem viděla na jednom domě nasprejovanou židovskou hvězdu. No, tak co, radikálové jsou holt všude, bohužel i v Čechách. Tady to má ovšem trochu jinou rezonanci, pokud víte něco o historii Saska. Je to země, ve které se zvedla Sudetendeutschepartei v čele s Konradem Henleinem (tehdá učitelem tělocviku z Liberce), která zapříčinila odtržení Sudet od Československa, tudíž rozbití první republiky. Dále země s padesátiletou historii socialistické NDR, ve které vládla všudypřítomná Stasi. Jistě, i v Čechách byla STB, takže nás udavačství tenkrát za socialismu nijak nepřekvapovalo, byli jsme na to zvyklí. Ale časy se mění. Ne však v Sasku. Adoptujete si psa, za několik dní vás s tím psem vyfotí vaše Stasi sousedka (mimochodem, taky učitelka), zajde s fotografií na úřad a do týdne máte ve schránce liebesbrief, ve kterém stojí: „Bylo nám nahlášeno, že ve svém bytě zadržujete psa. Dostavte se v těchto termínech a úředních hodinách, abyste své zvíře přihlásili.“ Uff. Zatímco v Čechách je udavačství vnímáno jako hanlivá vlasnost a přežitek starých socialistických dob, který zůstává patrný jen v jisté generaci padesát a výš, v Německu (či spíše v Sasku) je to vnímáno jako občanská povinnost. Pokračujeme.

Jste Čech a chcete bydlet v Oberwiesenthalu. Bydlení tu řeší váš přítel asi už od srpna (ponechme stranou jeho komunikační dovednosti v německém jazyce, ale umí zvednout telefon a zavolat). Do Oberwiesenthalu se přestěhujete koncem října. Od začátku listopadu zde bydlíte, máte podepsanou nájemní smlouvu, hurá! Zaregistrujete si elektřinu na stránce check24.de, protože vám to doporučí váš realitní makléř, na kterého se můžete určitě vždycky spolehnout a vždycky vám stoprocentně pomůže. Nepomůže. Objednáte si dodavatele elektřiny, elektřina funguje, světla svítí, stěrače stírají, paráda, všechno funguje!

Za měsíc se rozejdete a vy potřebujete svůj vlastní byt. Jste bez práce, protože vám smlouva v Čechách nečekaně skončila a vy nemáte kam jít a ve skoro třiceti se nebudete vracet k mamince. Voláte realitnímu makléři a vysvětlujete mu svoji situaci – nemáte žádné peníze na kauci, jste teď bez práce a do nové práce v Německu nastupujete až další měsíc. Kupodivu teď realitní makléř zafunguje velice rychle, protože vám dohodí byt bez kuchyně, s černými zdmi od sazí a který nemůže jeho kamarád jiný realitní makléř dlouho udat. Ruka ruku myje, kluci si dopomohli, slečna v nesnázích se sice nastěhovala do vybydleného squattu, ale to nevadí! Má kde bydlet a bude mít novou práci, nový začátek je tu! Hlavně nepropadat panice … To ovšem nekončí. Je hlavní sezóna a vy máte práci na hotelu, což znamená práce sedm dní v kuse a pak jeden den volna. Protože jste Češka a vaše kolegyně, blonďatá Němka s chladně modrýma pichlavýma očima vás prostě nemá ráda, dostáváte jenom odpolední směny, během kterých děláte celkem šestkrát saunové rituály, zatímco ona si ponechává vychytrale jen ty dopolední, během kterých jsou tam rituály pouze dva. Nevadí, zatnete zuby, říkáte si, budu za to mít ty eura a navíc dělám jen osmičky, to zvládnu! Zvládáte to pár týdnů, pár měsíců a pak už vám to přijde sakra divný, tak to řeknete někomu z kolegů, ale jen ve stylu „jsem sakra unavená z těch odpoledních,“ protože saunový rituál znamená, že čtvrt hodiny mácháte v sauně ručníkem a z toho se člověk prostě trochu zapotí. Nicméně vedení okamžitě ví, že si stěžujete. Asi to znamená, že nejste vděčný za to, že můžete pracovat v Reichu. Tak si vás pozvou na kobereček (či snad na výslech?). Sedíte tam, naproti vám u stolu dvě Němky, jedna černovlasá a druhá ta blonďatá, která vás prostě nemá ráda a pokládají vám otázky. Takže ty jsi unavená? Tak nechceš radši jen poloviční úvazek? Víš, abys měla víc volno na svýho psa a abys nebyla tak unavená … A kolikrát denně chodíš kouřit? Jak to, že skládáš ručníky v prádelně? Protože tam nikdo není a někdo to udělat musí. No, ale pak tě nevidí hosti a vypadá to, že nic neděláš. Tak co mám asi dělat, když mám na starosti spa a dojdou ručníky a já musím zajišťovat dostatek ručníků na recepci? Budeme jim dávat utěrky z kuchyně? A jak to, že používáš o pracovní době svůj soukromý telefon? Protože si občas musím něco vyřídit, zavolat na nějaký úřad kvůli odečtům atd. No, ale to se tady u nás nedělá. Aha, a co bys dělala, kdyby ti volala třeba tvoje máma, že ji musíš odvézt do nemocnice? Řekla bys jí, promiň, ale teď nemůžu zvedat telefony, pracuju v Německu a tady se to nesmí? No tak dobrý, po výslechu si jdete zakouřit a říkáte si … no uvidíme, jak to půjde dál. Teď je únor, hlavní sezóna, potřebují každou ruku, tak tě přece nevyhodí. Jenomže je únor a i do Oberwiesenthalu přijde chřipková epidemie. A ty lehneš. Nejdřív máš Durchfall 5 dní v kuse, spáčko už kolabuje, ale zase nabrali novýho Čecha, takže dobrý. Než se vyležíš, tak to tu nějak zmákneme, Petro. Jenomže kašel a chřipka neustupuje, doktor nasazuje antibiotika. A to jseš v háji, protože je bereš 10 dní, takže jsi najednou nemocná 3 týdny. A to se v hlavní sezóně neodpouští … vedení si tě pozve s neschopenkou na přátelský rozhovor, kde ti přátelsky podsunou k podpisu Kundigung, aneb ukončení pracovního poměru. Koukáš na to a říkáš si, můžou tě vůbec vyhodit, když jsi na neschopence? Není to tak trochu porušení zákoníku práce, stejně jako v Čechách? A ty víš, že je, proto trochu koulíš očima, nakonec se s nimi ale domluvíš, že od dubna nastoupíš na poloviční úvazek, protože jsi odváděla dobrou práci a chtějí tě zpátky na Velikonoce. No, tak aspoň něco. Tak to teda podepíšeš. A jseš bez práce. Tadá!

Pak ti volá bývalý přítel, co teda ta elektrika, kterou jsme měli spolu přihlášenou ve starým bytě a která byla napsaná na tvoje jméno? Uff, no dobře, vezmeš do ruky telefon a obvoláváš energetickou společnost. Konečně někdo, kdo umí anglicky! (v Mnichově) Chlápek na kundeservice na druhé straně se diví, že tam nevidí vůbec žádné účty a dozvídáte se, že přísun elektřiny od jejich společnosti byl zablokován místním poskytovatelem elektřiny. To už trochu kroutíš hlavou. Nakonec bývalý přítel zjistí, že elektřina byla celou dobu zaregistrovaná na Stadtwerke Annaberg u EnviaM a teče vám do bytu pod nějakým „emergency mode“, který je asi tak o 50 euro dražší než normálně. Ne, že by vám to váš makléř řekl, když jste mu ke kontrole posílali v listopadu (!) tu smlouvu na elektřinu, kterou jste udělali na jeho radu před check24.de u BEV. Samozřejmě, že se na ni ani nepodíval. Nakonec bývalý přítel zafunguje, pak už mu přijde i účet za elektřinu, a protože jste tam bydlela jen měsíc a on vás vyhodil, tak po vás nakonec asi nic nechce (doufám, že se teď neozve, když ví, že jsem bez práce a nebude po mně ty peníze chtít). Vy už si mezitím gratulujete k tomu, že jste sama se svojí němčinou ze střední školy zvládla objednat elektřinu u EnviaM, nadiktovat na Stadtwerke odečty tepla, vyběhat si bydliště, získat přihlášení pobytu, získat dokonce i číslo daňového poplatníka, na které jste museli čekat měsíc, než vám přišlo poštou z Bonnu a přihlásit vašeho psa, nebezpečného Kampfhunda na randici, abyste za něj mohla platit zvláštní daň, 252 euro ročně. To dám v pohodě, vydělávám přece 1300 euro měsíčně! Ale krasojízda německým byrokratickým panoptikem nekončí. Psa máte zaregistrovanýho, dokonce má i známku, říkáte si, v pohodě! Hotovo! I ty naivko. O pár týdnů později přichází další liebesbrief z radnice, že musíš dodat jeho rodokmen. Cože? Kontaktuješ předchozí majitelku, která zjišťuje jeho rodiče a prarodiče, protože tvůj pes nemá papíry. No, má aspoň europass a je očipovaný, copak tohle nestačí? Nestačí. Díváš na google, jak vypadá ten rodokmen u psa v Německu a nechápeš. Psaný švabachem, spousta tabulek a dat a čísel a chybí tam už jen razítko vrchního sekretariátu gestapa. No, asi to nějak napíšu do Wordu a pak to nechám orazítkovat u jeho český veterinářky. Viel Spass!

Nakonec si po 4 měsících jedeš do Annabergu do Vodafone pro wifi, vyzbrojená úplně všema papírama, co doma máš, protože po tobě budou chtít vidět tvou nájemní smlouvu a Ausweiss. Poté, co dobrácky hodíš nějaký Čechy na Božák na poštu, aby si tam nějakej novej naivní českej mladík snící o eurech vyzvedl peníze, tak s tebou jedou do Annabergu a ty máš s sebou aspoň společnost a říkáš si, jaká jseš frajerka, když to tu ještě zvládáš! Přijedeš do Vodafone na staráku, kde se na tebe culí solidně vypadající pán v saku a svetříku a jeho nová zaučující se kolegyně. Tyhle lidi ti tu wifinu určitě dají. A vypadá to, že skutečně dají! Ale pouze první hodinu. Poté, co jim ukážeš přihlášení bydliště, dáš číslo účtu s IBANem a SwiftCodem, dokonce tam najdete na kartě i sériové číslo karty (!) pro ten jejich systém, tak ti s krčícími rameny a bezradně řeknou, že tu mají český účet poprvé a nějak jim to nelze aktivovat. Krčí rameny, poloprofesionálně se na tebe usmívají, ty se stále ještě shovívavě usmíváš, protože je přece chápeš, že jsou zaskočeni a dál trpělivě čekáš. Mezitím si skočíš na Finanzamt, kde si konečně vyplníš ten správný formulář pro potvrzení tvé daňové třídy, o kterou tě uhánějí ve tvý práci od prosince, ačkoliv by to měli udělat oni, protože to je s prominutím jejich práce. Ale pro Čechy oni, němečtí účetní, tyhle formuláře vyplňovat nebudou, i kdyby ses na hlavu stavěla. Nakonec úspěch, paní na finančáku bude nejspíš tou nejmilejší Němkou, kterou za svou dobu v Německu potkáš, protože se upřímně rozčiluje, jak je možné, že účetní u vás v práci jsou tak líní a neschopni dělat svou práci, navíc ještě když tam zaměstnávají polovinu personálu z Čech. Moc ti pomůže, dokonce udělá to samý pro tvýho kamaráda, který neumí vůbec německy a vy společně radujete, že máte aspoň něco hotovýho! Vracíte se do Vodafone s naivní nadějí, že už jim to ten systém povolil a dnešek bude ve znamení úspěšnýho dne. Ani prd. Když ti znovu už po dvacátý řeknou, že jim to stále nejde aktivovat, tak už prostě řekneš, že tu wifinu fakt nechceš a chceš odejít. „Ale počkejte paní, teď už je objednávka v systému, my vám ji nemůžeme zrušit …“, dají vám do ruky všechny ty papíry, který jste podepsali, aby vám dali wifinu (je jich asi 20, v německým stylu – i pracovní smlouva nebo nájemní smlouva čítá obvykle na 20 stran, nejdelší část je věnována všem možným důvodům okamžitého ukončení pracovního poměru či nájmu) a vy na ně teda koukáte a říkáte si v duchu, a dáte mi jako ten modem? Načež pán v saku vám znovu s profesionálním úsměvem říká: „Vy pak dostanete tuhle wifi a takhle ji aktivujete bla bla bla.“ A vy už to nevydržíte a zeptáte se ho: „No a dáte mi ji teda dnes?“ „Ale neee … já vám ji teď nemohu dát, dokud nám to systém nepovolí,“ usměje se na vás znovu pán a pak ještě dodá: „Můžete si zatím třeba skočit na kafe tady v Annabergu a počkat další půlhodinu a třeba to už půjde.“ A je dokonáno. Odcházím ve svých vysokých kozačkách s kabelkou naditou všema možnýma papírama, bez wifiny, startuju auto, zapínám Limp Bizkit a zapaluju cigaretu. Zapálit Annaberg i se všema těma debilníma Sasama!!! Doporučuju mladíkovi, aby se za žádnou cenu nestěhoval do Německa, nedejbože si tady dělal bydliště nebo německý účet a jsou-li mu jeho nervy milé, ať pěkně zůstane tam, kde je, totiž v České republice, nejsvobodnější a nejúžasnější zemi na světě. Vracíte se domů, posílena novým hněvem vůči této zemi, říkáte si, že ji po druhé světové válce opravdu měli zrušit a rozdělit mezi vítězné Spojence a usedáte za počítač.

A takhle potom vznikají dobré články o životě v zahraničí. 

Tschüss!

Sokolovské strojírny vyhlášeny národní kulturní památkou!

Legendární podnik všech sokolovských úderníků, který ačkoliv je zastíněn slávou Sokolovské uhelné, má za sebou několik významných historických okamžiků a prvenství. Předně jde o podnik, ve kterém pracují lidé se zařízeními 50 let starými, zadlužený a vášnivě debatovaný a zmiňovaný ve spojení se slovy "insolvence", "krach" či ztráta posledních 100 zaměstnanců. Toho si všiml Národní památkový ústav a rozhodl se do situace zasáhnout a podnik zachránit, i když s jiným vzezřením a staronovým pláštěm. 

 

 

Jedním z nejlepších rozhodnutí ministra kultury Daniela Hermana, rodáka z Českých Budějovic, který propadl kouzlu industriální rozkotlané krajiny západních Sudet, bylo patrně učinit ze Sokolovských strojíren muzeum a národní kulturní památku. Sám ministr při návštěvě podniku oplýval lichotkami a nadšením ze zde nacházejících se přístrojů a zařízení: "Je neuvěřitelné, kolik historických exponátů se zde nachází! Je jasné, že všechna tato zařízení stará padesát a více let patří do muzea, které nám přesně chybí! Muzeum socialistického strojírenství v Sudetech je to pravé, čím má tento podnik být," sdělil nadšeně svou vizi Sudeten Zeit.

 

Zvláštní komise Národního památkového ústavu po speciálním šetření stanovila, že prostor Sokolovských strojíren je naprosto ojedinělý skanzen lidově-demokratického, socialistického či normalizačního strojírenství a 25 let demokracie a otevřeného trhu se jí zvláštním způsobem naprosto vyhnulo. "Nedovedeme si to vysvětlit, ale zdejší vybavení mi velmi dobře připomíná kotelnu, ve které jsem musel pracovat, když jsem v roce 77 podepsal Chartu," řekl se slzami v očích jistý Marek F., člen komise a bývalý disident. "Chybí už jen portrét Gustava Husáka," dodala jeho kolegyně, Tereza H. Portért Gustava Husáka, ale není to jediné, co výrobní haly tohoto podniku skrývají. Mezi dalšími poklady, které zde komise nalezla, patří například jehličková tiskárna, naprosto ojedinělý exponát, který shánělo Národní muzeum již od chvíle, kdy přišly na trh inkoustové a laserové tiskárny, leč bezúspěšně. Nyní se jehličková tiskárna stane výstavním exponátem s čestným místem v kanceláři, ve které chybí takové věci jako rychlovarná konvice či topení, které je přes celou zimu vypnuté a dosud udržovalo zaměstnance v příjemném pracovním rozpoložení, neboť je motivovalo pohybem při práci udržovat teplo vlastního těla.

Datum slavnostního otevření se plánuje po náročné přestavbě a konkurzu na odborníky v oboru historie sudetského průmyslu na únor roku 2018 při příležitosti 70.let od únorového převratu ve jménu všeho pracujícího lidu.

Lesk a bída Horňáku

Podzim přišel do Sudet zhruba stejně nečekaně jako další prodloužení lhůty na dostavbu Horňáku. A tato výjimečná událost si zaslouží menší dokumentaci.

Pár důvodů, proč milovat horňák

Pár důvodů, proč milovat Horňák – 1.část

Na letitou ostudu lázeňského města se dá nahlížet i bez obligátních hejtů typu „tu hrůzu by vylepšilo i pár kilo semtexu,“ nebo „za Protektorátu to vypadalo líp.“  Každý správný sudetský patriot bez ohledu na pohlaví či etnickou příslušnost ví, že Horňák zkrátka člověk musí milovat alespoň pro dva z následujících důvodů:

1. Pozvednutí turistického ruchu v přilehlém okolí – díky Horňáku už spousta cizinců poznala turismu se vzpouzející místa Chodov, Nové Sedlo, proto Horňáček vesele přejeli s představou, že taková ruina nemůže reprezentovat lázeňský město. Inu, reprezentovala, reprezentuje a ještě sakra dlouho reprezentovat bude. A to je, nejen pro Vary, ta nejlepší zpráva
2. Dotek stříbrného plátna – čas od času i spokojení sudetští patrioté zatouží po tom, aby se do jejich života vloudilo i nějaké to pozlátko, které znají z filmů. Horňák nenechává své příznivce ve štychu a dopřeje jim zážitky z následujících snímků: 

• Trainspotting: každý, kdo si pamatuje legendární scénu s nejhorším záchodem ve Skotsku a zatoužil si zahrát na Marka Rentona, ocení stav veřejných toalet na varském dopravním uzlu. Slabší povahy využijí okolní přírodu.  
• Okno do dvora: Horňák sice nemůže nabídnout Grace Kelly, zato svým věrným poskytuje šanci cítit se jako J.B. Jeff Jeffries. Stačí zaujmout strategicky výhodné místo (za prvním stánkem u prvního nástupiště) pozorovat a klást si otázky. Kdy se tu objeví dělníci? Najde evidentně zmatená skupina zahraničních turistů pokladnu/pochopí, že čekání v hale je utopie/smíří se tím, že si tu nekoupí ani bagetu? Dokáže se paní o berlích vyhoupnout z perónu na schůdky vlaku, které je o dobrých pár čísel výš? A kdo za to všechno může? 
• Lola běží o život: máte 20 minut na to, abyste stihli vlak na Horňáku. Další pojede za hodinu a půl nebo už vůbec. Co teď? Panika nepřichází v úvahu, správný patriot si totiž zahraje na Lolu (barvu vlasů netřeba měnit), nazuje tretry a využije některou z alternativ: 
• a) pokud se nachází v okolí Tržnice, Dolňáku a Pivovaru, s klidem si dopřeju svižnější procházku do kopce. Pokud má kliku, místo kola využije přesun prostřednictvím nejdražšího MHD v republice. 
• b) Pokud má kliku, místo kola využije přesun prostřednictvím nejdražšího MHD v republice.  
• c) pokud je MHD i procházka mimo hru, je tu pořád taxi. Podpora lokální ekonomiky nikdy neuškodí. 
  
  
  
  

• Klub rváčů: Kde jinde by už člověk měl dát průchod svým temným stránkám než právě na Horňáku? Klidnější jedinci mohou využít jemného, ale důrazného postrkování libovolného počtu lidí ve frontě. Temperamentní povahy s radostí využijí možnost probojovat se davem k úzkému pruhu betonu sloužícímu jako nástupiště 3. Hardcoráři se navíc probojují až ke dveřím vlaku, do kterých vstoupí milisekundu poté, co se otevřou bez ohledu na dav, který by rád z vlaku vystoupil. 
• Lepší než Blanka – nějakých x let čekání na stavbu pochybného tunelu kdesi v Praze nemá v porovnání s Horňákem šanci zvítězit, i když se mu dostávalo nezasloužené mediální pozornosti. Patnáct let chystat rekonstrukci provizorní budovy nádraží postavené v 50. letech minulého století, v září léta páně 2015 budovy zbourat a dál….? Optimisté tvrdí, že rekonstrukce bude slavnostně ukončena při 60. výročí filmáče, pesimisté odhadují dokončení v zářné budoucnosti, kdy se průměrná mzda v kraji vyškrábe na 15 000 čistého.

Vítejte v Sudetenlandu!

Vítejte na stránkách Sudeten Zeit, kultovního deníku, který se odebíral nejvíce ve 30. letech minulého století. Zapůjčily jsme si tento název, abychom pravidelně informovaly o novinkách a vývoji v tomto specifickém kraji, kde končí Čechy a začíná průmyslem a uhelným dolováním zdobená a zkrášlená krajina obývaná specifickým obyvatelstvem, kterému se již od nepaměti říká "Sudeťáci". Původní obyvatelstvo bylo vyhnáno po 2. světové válce a po ní přišli naši dědečkové a babičky, aby nastolili dobré poměry a další pozitivní vývoj směřující k blahu všeho lidu. Tento blog píší dvě rodné Sudetačky, které jsou na svou vlast náležitě hrdé a s nadhledem glosují poměry v této specifické oblasti. Doufáme, že se vám náš blog bude líbit!

PS. Zprávy zveřejňované zde nejsou ničím jiným než satirou na poměry v tomto úžasném kraji, do kterého směřují mladí absolventi a rodiny z celé republiky!